Poznání života 11/

 

 

6. Překročení bodu zlomu

Skutečné pochopení

Proměna

"Znovuzrození"

Tragédie. Neúspěch. Ztráta. Odmítnutí. Bolest. Smrt. Rozvod. Nevyléčitelná nemoc, rakovina, ztráta práce. Každá z těchto událostí v našem životě s námi otřese, rozesmutní nás. Srazí nás na kolena. Položí nás na dno a prověří naši víru a schopnost vzepřít se osudu nebo se vzdát. Vždycky máme minimálně dvě cesty, dvě volby, nic mezi tím neexistuje.

Až šestý krok, skutečné pochopení, proměna, znovuzrození, je pochopení „daru“, který nám tato situace dala. Dostaví se pochopení toho, co nás potkalo. Je tedy vůbec možné, že něco takového, co jsme nečekali, jako zmařený plán, osobní životní tragédie nebo zrada, mohou vést k nějakému objevení našeho daru? ANO!

Mnoho událostí vnímáme v danou chvíli, kdy se nám dějí, jako tragické a bolestné. V tu danou chvíli, kdy se nám hroutí svět, si myslíme, že je to konec našeho života, snažení, úspěchu. Jsme přesvědčeni, že nám to vše, co nás potkalo, brání v našich snech a cílech. Je to jenom zemětřesení, ale na takovéto události jsme schopni se objektivně podívat až po nějakém čase, který je pro každého člověka individuální.  Zklamání, ublížení a bolest, někdy i strach nám v danou chvíli brání, soustředit se na myšlenku, že každá taková situace v sobě obsahuje i další průvodní jev „Bod zlomu, skutečné pochopení, proměnu, znovuzrození“. Je to pochopení toho známého PROČ? Definitivní konec jedné etapy v našem životě a začátek příležitostí nových. Otevřou se nám nové dveře a máme možnost pochopit postoupit na vyšší úroveň našeho duchovního vývoje. Říká se „Když Bůh zavře dveře, otevře jinde okno“. Takto se nepříznivé výsledky, naše zmařené plány, zrada blízkého člověka najednou stávají cestou skutečného pochopení, poznání, objevení sebe samého a svého daru. Důvod našeho bytí, protože každý člověk má na tomto světě svůj úkol a jeho život má smysl.

Každý z nás se v životě setká s určitým množstvím překážek, problémů, výzev, zkoušek. Jsem přesvědčená, že jsou to naše „zasvěcovací zkoušky“ já jim říkám „světluškové zkoušky“ nebo „světlušky“, protože mají posílit znovu rozsvícení světla uvnitř nás. Každý člověk nosí své světlo uvnitř sebe. Já si představuji Boha jako neskutečné množství světýlek, protože v každém z nás je světlo, a když odejde naše duše tady v pozemském životě z našeho fyzického těla, tak odchází ke „ZDROJI“, kde vznikl veškerý život, tedy k Bohu. Musíme každou takovou zkoušku brát jako výzvu a neztrácet spojení s vlastním srdcem. Největším úkolem je postavit se všem těm problémům tváří v tvář a přitom si zachovat vlastní odhodlání a otevřít znovu svá srdce zas a znova. Tyto životní zkoušky mají velkou moc. Testují naši víru a nás samotné, protože od nás vždycky vyžadují udělat sami v sobě nějakou změnu.

Proměnit se může každý, kdo dovolí postavit se nepřízni osudu, aby ho ovládal, a převezme zodpovědně svůj život do svých rukou.

V průběhu života se všichni vyvíjíme, rozkvétáme a transformujeme se. V souvislosti s tím se mění i naše dary a schopnosti. Je to o tom, jak se rozhodneme vidět sami sebe a druhé. Na základě toho se pak rozhodujeme, co si budeme myslet a jak se budeme chovat ve svém životě dál.

Je jen na vás, jak aktivně se rozhodnete sdílet svůj objevený dar s ostatními. Náš život je neustálá houpačka, protože jinak by byl fádní a stagnovali bychom. Bez pocitu smutku si nevážíme radosti. Život je nepřetržitá série vrcholů a pádů nebo „mezizastávek“ s klopýtnutím. Jistě, že každý z nás zažije nějaké problémy, i když jsou nevítané, je na nás, jak se s nimi vyrovnáme. Tato pravda, i když se vám může zdát nepříjemná, je ve skutečnosti cestou k objevení toho, co jsme před tím neviděli, přehlíželi nebo si nevšímali, k objevení skrytých darů. Tyto zkoušky života máme všichni na své životní pozemské pouti. Každá taková zkouška je vlastně kámen na naší životní cestě, který bychom měli odstranit. Někdo si na něj sedne a lituje se a nehne se z místa. Jiný do kamene šťouchne, postrčí ho, ale kámen je na cestě pořád, jako překážka. Pokud ho budete obcházet, stejně se jednou budete muset vrátit, abyste pochopili a ten kámen odstranili. Nejlépe je zahodit ho co nejdál a umět udělat tlustou čáru za minulostí. Nemyslím zapomenout, ale odpustit, srovnat sám sebe pro svůj vnitřní klid a pohodu. Nalézt v sobě tu vnitřní sílu, zdroj energie a vnitřní mentality v nás a pokračovat na své cestě dál. Jinak náš život ztrácí smysl a význam a nesplníme-li náš úkol na tomto světě, věřte, že to budete muset řešit v jedné z dalších reinkarnací a zkomplikujete život i svým dětem a nejbližším.

Samozřejmě není snadné pohlížet na tragédie jako na průlom a příležitost. V tu chvíli to ani není možné. A také to většina lidí nebere. Každý se s tím vyrovnává po svém a hledá ty berličky všude okolo. Až nakonec dojde k poznání, že tu moc a sílu má jenom sám v sobě, udělat ten první krok a krůček po krůčku třeba i s klopýtnutím, může pak kulhat, jít, běžet, pádit dál. Ne nadarmo se říká, že: „Čas je nejlepší lékař“.

Když se pak ohlížíme zpátky, teprve po nějakém čase zjišťujeme, že minulost nám změnila osud významněji, než jsme si kdy mysleli. Změny jsou většinou procesy dlouhodobé. Vždy by měl člověk najít smysl života a najít si nějakou smysluplnou činnost, která nám i když tváří v tvář, dává sílu, víru, schopnost jít dál a žít.

Mým posláním v životě se stali postižené děti. Říkám záměrně poslání a ne práce. Když jsem se jako 14letá nedostala na střední pedagogickou školu, přestože jsem hrála na klavír, zpívala, udělala talentové zkoušky a učila se s vynikajícím prospěchem, neztratila jsem víru, jít dál. Tenkrát jsem to brala jako životní tragédii a velkou nespravedlnost, protože se tam protekčně dostala dívka, která tyto dovednosti neměla, ale měla tam maminku profesorkou. Moje bolest a křivda byla veliká. Když jsem si po prvním roce na gymnáziu zvykla, už jsem přejít zpět na tuto školu nechtěla. Řekla jsem si, že to dokážu a budu se jednou věnovat postiženým dětem. Takže jsem změnila svůj životní směr i sen o svém povolání. Vystudovala jsem vysokou školu a od té doby pracuji v oboru. Celý život jsem se vzdělávala, od psychologie, po kurzy počítačové techniky a gramotnosti, až po sociálně patologické jevy, které jsem vystudovala a věnovala se opět dětem, jejich potížím, kriminalitě, šikaně a jiným patologickým jevům. Při tom jsem se učila jednat s rodiči a zdokonalovala se, aniž bych to v té době tušila, jakým směrem to vše jednou zužitkuji. Každý životní zlom mě naučil najít další a další smysl života. Zvyšovat si kvalifikaci v oboru a posilovat své sebevědomí tím, že jsem někdo a pro někoho něčím užitečná. Vždycky jsem měla víru a našla nějaké zbytky sil, protože smyslem mého života byly moje dvě děti, které jsem vychovala sama. Po jednom z takových bolestných rozchodů s partnerem, když mi zůstaly jen dluhy, a druhé dítě na cestě, vykradený byt i konto, nastávající otec mého syna v kriminále, tak jsem ani nevím jak, našla zase sílu jít dál. Po placené mateřské dovolené, když bylo synovi deset měsíců, dcera je o 6 let starší, jsem se rozhodla pro okamžitý návrat do zaměstnání. Žádné výhody přivýdělku tenkrát nebyly možné. A to podotýkám, za celou dobu jsem neměla možnost pomoci od rodiny, která byla 400km daleko. Dokonce jsem si i v pozdějším věku udělala řidičák. Řekla jsem si, když už mám splácet úvěr za auto, tak ho prodám, koupím něco menšího a udělám si rychlokurz. Já? Chápete to? Bála jsem se odjakživa velkých aut a autobusů. Testy super. Plný počet bodů, ale jízdy až na potřetí. No a co? Před tím jsem nevěděla co je spojka a plyn. A žádný učený z Nebe nespadl. Zvládla jsem to opět. Měla jsem dva měsíce řidičák a jela jsem k mamince sama s dvěma dětmi, takovou dálku. Moje děti mě povzbudily, zejména dcera slovy v osmi letech: „A myslíš, maminko, že tam dojedeme živí?“ Ano zvládli jsme to, jako všechny životní překážky. Jsou tu přece od toho, abychom je zdolávali a posilovali tím sami sebe. Pro někoho to možná neznamená nic, ale pro mě, člověka, který vždycky říkal „Nikdy nebudu řídit auto“, to byl výkon nadlidský. Škoda jen, že se toho nedožil tatínek, ale věřím, že to ví i tam nahoře.

Mě po celou tu dobu učily největší pokoře a trpělivosti postižené dětičky s hlubokou mentální retardací a kombinovanými vadami na vozících. U nich jsem objevila svůj dar intuice a otevřelo se mi třetí oko nutné pro skutečnou práci v duchovnu. To jsem již dávno pracovala v oblasti esoteriky a zabývala jsem se věštěním z mariášových karet. V tu dobu se udály neskutečné změny v mém životě. I když jsem připadala spoustě lidí divná, naučila jsem se své schopnosti ovládat a porozumět všemu, co jsem neznala, prostě přijít věcem na kloub. S tím se člověk musí naučit žít v normálním životě a věřte mi, že to není vůbec snadné. Tenkrát jsem měla zkažené celé dva měsíce prázdnin. Byla jsem smutná. Kolega a kolegyně toto místo odmítli, tak to zbylo na mne. Tehdy před osmi lety jsem si myslela, že je to můj konec. Ale dnes vím, že bych nikdy nezískala tyto esoterické schopnosti, kdybych nepřistoupila na přeřazení na tuto pracovní pozici. Dnes jsem vděčná a bývalému šéfovi občas zavolám a poděkuji. Bylo to pro mne skutečné poznání života.

Postupně jsem ovšem přicházela na to, že jsem ve svém povolání u dětiček nedoceněná. Chyběla motivace, pochvala, slovo útěchy, že si někdo váží vaší práce, kytička na konci roku byla slaboučkou náplastí a problémů přibývalo s tím, jak jsem se stávala populárnější i díky televizi. Setkala jsem se v té době spíše se závistí, pomluvami a Bohužel i anonymy. Jenže zvítězila převaha těch pozitivních, děkovných zpráv, mailů, telefonů, dárků darovaných od srdce. Ano člověk má být správně ohodnocen a to nemyslím jen finančně za svou dobře vykonanou práci. Cítím, že se mi bude těžce odcházet od mých čistých dušiček, ale vím, že čas, který jsem jim mohla věnovat, se brzy naplní. Čeká mě nová životní etapa a věnování se tomu, co se stalo za poslední 4 roky smyslem mého života. Nyní je mi hluboko v duši jasné, že můžu věřit svým schopnostem a budu se jich držet.

Člověka lze v jeho formativních letech silně ovlivnit a ukázat mu cestu k jeho poslání a k tomu, co je jeho vášeň a jaký cíl v životě má, proč vůbec na této planetě je. Mně se stala osudnou jedna kartářka na vesnici, ke které mě vzala kamarádka. Ta mi řekla o mých schopnostech. Takže i vám určitě přicházejí takoví lidé do života, jen je třeba si jich všímat a poslouchat svoji intuici. Každá tragédie, bolest a životní zkouška nás změní. V takových těžkých chvílích vám moc a svobodu může přinést právě vědomí, že pochopíte svůj dar. Je to božský vztah a posvátná součást vaší osoby, která vás provede i tou nejčernější hodinou v životě. Vaše reakce ukáže, jak jste přizpůsobiví a nakolik jste ochotni otevřít se proměně. To je krok k objevení skrytých darů. Bez ohledu na to, jak špatná se nám situace zdá, vždycky je tu možnost něco změnit. Neexistuje totiž zlo bez dobra, světlo bez tmy a život bez smrti.

Jakmile zažijete první prožitek opravdové transformace, začnete si uvědomovat, že jich můžete zakoušet ještě více, a nesmírně se těšíte na další nový den, abyste o sobě zjistili, jak jste schopni se učit, pracovat na sobě, vzkvétat a růst v daru, který jste objevili. Opouštíte tím své staré já, minulost. Často to neznamená, že zůstanete stát na místě. Někdy to pro vás znamená nasměrování ke správným lidem a to, že se máte určitých lidí ve svém životě vzdát. Většinou to znamená změnu i okruhu vašich přátel, a to teprve poznáte skutečné přátele, ale i lidi kolem vás, kteří už vám neměli co dát, co nového vás naučit. Jen musíte umět odhodit staré vzorce chování a řídit se vlastní intuicí. Pokud se něčeho stále držíte a není to pro váš osobní rozvoj dobré, cítíte se unavení, vyčerpaní a nemáte radost ze života. Nelpěte a upusťte od všeho, co vám ve štěstí brání nebo vás blokuje, abyste byli v životě šťastní. Je to vaše osobní prozření a proměna a jen vy sami ji máte ve svých rukou. Nehledejte štěstí okolo sebe, v lidech, ve věcech, ale sami v sobě, ve svém srdci a ptejte se své duše, naučte se jí naslouchat a nechte se vést tím správným směrem. Pak zvládnete každou překážku, která vám do cesty přijde. Věřte, že každý kamínek, kámen i balvan ze své životní vesty dokážete odvalit, pohnout s ním a zbavit se ho. Budete se cítit volní nezatížení a otevře se před vámi krásný život. Nedívejte se do bláta a na prach na této cestě v minulosti, ale před sebe a na své možnosti, které vám život nabízí.

Dobré je, když dokážeme v těžkých časech akceptovat život a umíme si říct a odpovědět na otázky tohoto typu:

  • Tak dobře, co se mám naučit?

  • V čem spočívá můj dar?

  • Jak jsem si tuhle situaci v životě přivolal/a?

  • Proč jsem si ji přivedl/a do života?

  • Jak z ní něco vyzískám?

  • Co mi tato situace nebo člověk dal, naučil nebo naopak vzal?

Někteří lidé procházejí hodně temnými časy. Mnohdy nevidí cestu ven. Jsou jako v pasti a s rozumem v koncích. Nevědí, co mají dělat. Jiní se ocitají v chronických obtížných situacích a jsou už na drsné prostředí tak zvyklí, že ho považují za svůj přirozený životní úděl.

Jak se z toho dokážete dostat ven?

  • Neupínejte se na pouhá přání typu: „Kéž bych tu nebyl/a! Kéž bych to nikdy neudělal/a! Kéž bych byl/a někdo jiný!“

Místo toho si položte následující otázku:

  • „Kdyby tato situace trvala dlouho, co by se mi v životě muselo stát nebo objevit, abych znovu dosáhnul/a vyrovnanosti a klidu?“

Potom se vaše pozornost posune k požadované kvalitě, která by vám pomohla. Přestanete totiž uvažovat negativně a začnete se soustředit na to, jak se toho současného „problému“ zbavit. Je to prvotní impulz k harmonii vývoje a začnete se osvobozovat. Nesnažte se ovšem od problému utéct, ale snažte se stát více sami sebou. A to si myslím, že je klíč k tomu, objevit svůj dar a posunout se směrem na své cestě kupředu. Nezáleží na krocích, jak malé nebo velké budou, důležité je, že se pohnete z místa. Největší službu nám poukazují nepřátelé. Je to sice paradox, ale aspoň u mě to tak vždy zafungovalo. Člověk, který mi ubližuje, mi vlastně prokazuje službu, protože mě směřuje na cestu k vylepšení sebe sama. A těch já jsem na své cestě měla docela dost. Hodně jsem duchovně vyrostla, když jsem si uvědomila, že nepříjemné zkušenosti jsou v životě nejvíc užitečné lekce. Pomohlo mi to být lepším člověkem osobně i pro druhé. Jsou to zkušenosti k nezaplacení. Je to o našem úhlu pohledu. Jestli vidíme sklenici vody napůl prázdnou nebo plnou. Možná s některými lidmi nesouhlasím, ale vždycky se v každé snažím najít dobro.

„Po pravdě řečeno, dobro je naprosto ve všem, co se děje. Dostali jsme tento zážitek proto, abychom se z něj mohli poučit. Věci, které se učíme, nás vylepšují, dopřávají nám růst, dodávají nám sílu, dokonce i když se v danou chvíli zdá, že je zážitek negativní a vypadá velmi smutně nebo jako něco, čeho by se člověk měl bát. Pravda je taková, že hledáte-li dobro-jestliže hledáte ono dobro-, je tady“. SONIA POWERSOVÁ