Poznání života 12/

 

 

Sedmý krok k objevení a rozvíjení svého daru

7. Vytvoření spokojeného „JÁ“ i okolí

„Láska a soucítění jsou nezbytností, nikoli luxusem. Bez nich by lidstvo nepřežilo.“ JEHO SVATOST DALAJLAMA

Celý život je jen proces učení. Když objevíte svůj dar, můžete pomoci i druhým lidem růst a nacházet cestu, dodá vám to radost všem navzájem. Pochopit, že naší budoucností jsou děti a že to, co do nich vložíme, se nám jednou vrátí. Proto si myslím, že nezáleží na tom, jestli je vychováváte sami nebo v manželství či ve společné domácnosti s někým. Mnohdy děti vychované v „naoko“ fungujícím vztahu si právě nesou tyto špatné návyky a vzorce myšlení i chování, protože dítě, které žije v negativním prostředí je do určitého věku jako houba, a nasává všechny energie, vše, co utváří jeho osobnost. Každému se vrátí, co sám zasel.

Vím, že v dnešní době je to velmi těžké a zodpovědné. Rodiče jsou mnohdy tak zaneprázdněni a vytíženi, že si neudělají čas pro své děti. Nikdo nejsme dokonalí, ani já ne. Věřím, že každý v rámci svých možností dělá, jak nejlépe umí, ale mnohdy si neseme křivdy z dětství, které jsou v nás hluboce zakořeněny. Já jsem přesvědčená o tom, že vše, co jsem vložila do svých dětí, se jednou mnohonásobně zúročí a že je vychovávám, jak nejlépe umím. Jen nechápu, proč někteří lidé stále ještě neprozřeli, že láska, kterou dětem i všem okolo dáváme, je to nejcennější, co dát můžeme. Nenahradí to žádné drahé hry, počítače, mobily, ani jiná elektronika, protože ten čas, kdy se dětem i nejbližším můžeme věnovat, se nikdy nevrátí a mnohdy, pokud si to vůbec někteří uvědomí, již bývá pozdě. To jsou věci, které mnohým z nás utíkají mezi prsty. Slovo je úžasným darem komunikace, to má obrovskou moc. Špatně vystřelený šíp v podobě slova, dokáže druhému ublížit, a nejde vzít zpátky, proto by měli lidé svá slova volit uvážlivě. Dobře mířený šíp má zase tu moc povzbudit, pohladit, nasměrovat pomoci právě k tomu, abychom objevili svůj dar, kterým oplýváme. Každý a skutečně každý má na tomto světě svůj úkol. Je jedno jakou práci děláte, hlavně když ji děláte srdcem. Starat se dobře o děti a vychovat z nich samostatně smýšlející lidi, je nadlidský úkol. Nemáte-li možnost mít vlastní děti, můžete být například užiteční při výchově dětí v pěstounské či adoptivní péči, protože dávat někomu lásku, je ten největší dar.

Když objevíme sami sebe a otevřeme se tomu, kým jsme, inspirujeme tím i ostatní. Tato otevřenost srdce se pak projeví tím, že sílí naše víra, soucit. Když dokážeme soucítit, dokážeme odpouštět. Musíme pochopit, že odpuštění transformuje duši a odemyká bránu na cestě k našim vnitřním darům. Chceme-li však zapůsobit na ostatní lidi, musíme nejprve změnit sami sebe. Takže vše začíná u nás, u objevení toho, kým doopravdy jste, objevením své vlastní pravé podstaty. Všichni jsme to uměli a věděli, když se naše duše rozhodla, že se narodí do rodiny, kterou si předem vybrala. Všichni v minulosti uměli používat třetí oko a narodili se s určitým typem intuice. Jen přetechnizovaná společnost a honba za materiálními statky, uvažování rozumem, nám uzamkly srdce.

Víte, jaký orgán vzniká u zárodku v těle matky jako první? Srdce, ano je to srdce, ze kterého pak vznikají další orgány potřebné k životu. Vraťme se proto ke své podstatě, k tomu, co je nejcennější, a to je láska. Začalo nás ovládat ego a zapomněli jsme při tom na svoji pravou podstatu žití. Společnost se často usilovně snaží vtěsnat každého jednotlivce do specifických pokřivených forem.

Nic nemůže náš růst, vývoj či štěstí určovat víc než my sami. Probuzené vědomí nás všech může udělat tento svět lepší. Probuďme se a začněme vnímat ty podstatné hodnoty života, kterými je radost, štěstí, láska a cit. Jak je chcete neustále v někom nebo něčem hledat? Jak je chcete rozdávat, když je nemáte kde brát, protože vaše studna vyschla. Nejdříve jí musíte naplnit a pak můžete rozdávat i přijímat. Vše musí být v rovnováze. Nestačí jen otevřít oči, ale je třeba otevřít i mysl.

Jedním z největších darů, které můžeme ve vztahu nabídnout, je naslouchání. Všichni chceme, aby nás někdo vnímal, ale jen málokdo z nás dokáže skutečně a doopravdy naslouchat. Vnímejte v přítomnosti rozhodující okamžik odevzdání, kdy se přestanete o něco urputně snažit. Věci, auta, majetek jsou pomíjivé, jediné co přetrvá, je láska. Jenže lásku si nosíme v srdci, víru v Boha. Každý věří v něco jiného, někdo ve Vesmír a Vyšší zákony moci, jiný v Boha a anděly, někdo jen v pravdu a spravedlnost. Každý z nás má v sobě malé světýlko, které bliká, plápolá nebo hoří. To je naše duše, a my bychom se měli rozvzpomenut, proč na tomto světě jsme. Všichni jsme z jednoho Zdroje. Modlení a kostely i chrámy, sprofanované náboženství a oproti tomu ta obrovská síla v nás, naše světlo. To je podstata všeho a nás samých, víra v sebe. To, co nosíme uvnitř. Ne to, co předvádí spousta „věřících“, kteří chodí pravidelně do kostela, ale nežijí podle Božích přikázání. Bůh je totiž v nás samotných. Bůh nás netrestá. To se trestáme my sami, že nás vždycky něco upozorňuje „nedělej to, nechoď tam“ anebo naopak, a my neposloucháme svoji intuici a vnitřní hlas v nás. Pak nám právě přicházejí ty životní zkoušky, karmické lekce, já tomu říkám „světlušky“, protože na konci tunelu je vždycky světlo.